one Love one Heart one Jah one Jamaica

Bob Marley, celým jménem Robert Nesta Marley, se narodil 6.února 1945 v Rhoden Hall, farnosti St.Anns na ostrově Jamajka, který tou dobou stále byl britskou kolonií. Jeho otcem byl Norval Sinclair Marley, jamajský běloch anglického původu zastávající funkci námořního důstojníka. Jeho matka je dodnes žijící Cedella (zasvobodna Booker). Krátce po jeho narození je však otec opustil, Cedelle posílal finanční zajištění pro ni a Boba a jal se věnovat své službě námořnictvu. Protože Bob vyrůstal mezi černochy, velmi trpěl při pomyšlení, že v jeho krvi koluje bělošská krev. Po smrti otce, když bylo Bobovi 10 let, se rodina přestěhovala do slumu v Trenchtownu. Pravidla ghetta byla taková, že všechno je všech a nikomu nic nepatří, ať se jednalo o místo v příbytku, dešťovou vodu nebo třeba marihuanu.

Později spolu se svým kamarádem Neville "Bunny" Livingstonem (později známým jako Bunny Wailer) začali hrávat první pokusy o hudbu. Ve čtrnácti dokončil školu a stal se učněm v místní svářečské dílně. Ve volném čase on, Bunny a Joe Higgs tvořili muziku. Joe byl místní zpěvák a člen rastafariánského hnutí. Položil základy jeho přesvědčení, byl jakýmsi jeho rádcem a učitelem. Jednou při jamování (různé hrátky a doplňování se nástroji) potkala trojice mladíka jménem Peter McIntosh (jméno si později zkrátil na Peter Tosh) s podobnými hudebními ambicemi. Roku 1962, když bylo Bobovi necelých 17 let, nahrál svoje první dvě nahrávky "Judge not" a "One Cup of Coffee" pod pseudonymem Bobby Martell přitahujícím menší pozornost.

V roce 1963 založili ska a rocksteady skupinu The Teenagers ve složení: Bunny Livingston, Peter McIntosh, Junior Braithwaite, Beverley Kelso, Cherry Smith a samozřejmě Bob Marley. Později jméno změnili na The Wailing Rudeboy's, pak na The Wailing Wailers a nakonec zkrátili jméno své skupiny jen na The Wailers. Když se psal rok 1966 skupinu opustila trojice Braithwaite, Kelso a Smith. Zůstalo jen základní trio ve složení Marley, Livingston a McIntosh.

Téhož roku se Bob oženil s Ritou Anderson a přestěhoval se do blízkosti sídla jeho matky ve Wilmingtonu, ve státě Delaware Spojených států amerických. Zde žil jen krátce, pracoval zde jako pomocník v DuPont lab a také na výrobní lince ve společnosti Chrysler, to vše pod pseudonynem Donald Marley. Po návratu na Jamajku v témže roce se stal, okouzlen návštěvou Haile Selassieho, členem rastafariánského hnutí a nechal si pomalinku ale jistě narůstat své dreadlocks.

Bobova skupina nahrávala ve spojení s Lee "Scratch" Perrym a jeho studiovou skupinou The Upsetters. Ačkoli jejich spolupráce trvala méně než jeden rok, vznikly nejhezčí nahrávky The Wailers. Bob a Lee se rozešli po roztržce o autorská práva na písně, ale stejně zůstali navždy přáteli a ještě mnohokrát spolupracovali.

V letech 1968 až 1972 Bob, Rita, Peter a Bunny přezpívávali nějaké staré písně s vydavatelstvím JAD Records v Kingstonu a Londýně při pokusu proslavit skupinu The Wailers. Livingston později tvrdil, že jejich písně byly jenom demo nahrávky k poslechu pro nahrávací společnosti. Tou dobou už dávno nezpívali ska, ale přešli na reggae.

Jejich první album Catch a Fire vyšlo roku 1973 a bylo hojně prodáváno. Následovalo album Burnin', které vyšlo o rok později a obsahovalo hity jako "Get up, Stand up" nebo "I shot the Sheriff". Rok 1974 znamenal zlom v jejich strmě stoupající hvězdné kariéře, když se skupina The Wailers rozpadla a její členové se dali na sólovou kariéru. McIntosh začal používat zkráceninu svého jména Tosh a Bunny Livingston pokračoval dál jako Bunny Wailer.

Navzdory rozpadu skupiny pokračoval Bob ve své kariéře jako Bob Marley & The Wailers. Jeho nová skupina se starým názvem obsahovala tyto členy
- bratři Carlton a Aston "Family Man" Barrettovi na bubny, respektive basu
- Junior Marvin a Al Anderson na kytaru
- Tyrone Downie a Earl "Wya" Lindo na klávesy
- Alvin "Seeco" Patterson, hráč na perkuse
Skupina spolupracovala s trojící zpěvaček zpívajích vokály v pozadí, těmi byly Rita Marley, Judy Mowatt a Marcia Griffiths.

V roce 1975 skupina prolomila ledy mezinárodního úspěchu s hitem "No Woman, No Cry" z alba Natty Dread. To bylo následováno průlomovým albem ve Spojených státech Rastaman Vibration z roku 1976, které se drželo v žebříčku Top Ten po čtyři týdny.

Dva dny před koncertem Smile Jamaica, který měl usmířit napjaté vztahy mezi dvěma soupeřícími politickými stranami na Jamajce a byl organizován Bobem Marleym v prosinci 1976 byli jeho žena Rita, manažer Don Taylor a on samotný postřeleni neznámými útočníky přímo ve svém domě. Bob utrpěl zranění hrudníku a ruky. Střelci byli dozajista politicky motivováni, protože bylo rozhlášeno, že koncert se koná na podporu předsedy vlády Michaelem Manleyem a jeho vládnoucí strany.

Po tomto incidentu opustil Marley Jamajku a přesídlil do Anglie, kde nahrával svoje alba Kaya a Exodus. Exodus byl tak úspěšný, že vydržel v žebříčku 56 po sobě jdoucích týdnů. Obsahoval totiž čtyři britské singly "Exodus", "Waiting in Vain", "Jamming", "One Love" a remake hitu amerického zpěváka Curtise Mayfielda "People get ready". Ten přezpíval, když byl zatčen a odsouzen za držení marihuany během cetování po Londýně.

V roce 1978 Marley odzpíval jiný politický koncert na Jamajce. Jmenoval se One Love Peace Concert a opět šlo o úsilí zmírnit napětí mezi dvěma politickými stranami na jeho rodném ostrově. Ke konci představení požádal Bob premiéra Manleyho a jeho politického rivala Edwarda Seaga, aby si na pódiu podali ruce.

Dvojalbum se živým záznamem Babylon By Bus z roku 1978 bylo vychvalované kritiky a zvláště poslední píseň "Jammin" dováděla posluchače k šílenství a zachycovalo Bobova úsilí při živých představeních, dvojalbum je dokonce považováno za jednu z nějlepší živých nahrávek všech dob. Následovalo vzdorovité a politické album Survival vydané roku 1979. Písně jako "Zimbabwe" a "Africa Unite" odrážely Marleyho podporu boje Afričanů o proti utlačování. Jeho vystoupení na Amandla Festival v Bostonu v červenci 1979 ukázalo jeho silný odpor vůči apartheidu (šikanující vláda bělochů vůči černochům) v Jižní Africa. Tento odpor už ukázal v písni "War" z roku 1976. Na začátku roku 1980 konečně navštívil Afriku při příležitosti oslav Dne nazávislosti Zimbabwe. Celý koncert, cestu a divadélko okolo nechtěl ani zaplatit, udělal to zdarma pro Afriku. Vyšlo ho to na čtvrt miliónu dolarů. Jeho poslední studiové album Uprising vyšlo v roce a obsahovalo písně jako "Redemption Song" nebo "Forever Loving Jah".


V roce 1978 se při jeho milované hře, fotbale, zranil a doktoři při následném zjišťování příčim odhalili zhoubný nádor. Je mu nabídnuta operace, ale jako rastafarián ji nepřijme, protože tato víra zakazuje jakékoli zasáhy do lidského těla. Bez ohledu na svou nemoc nadále koncertuje. Roku 1980 absolvuje koncertní turné k albu Uprising, zpívá v Madison Square Garden. Poté zkolabuje při joggingu v newyorském Central Parku. Doktoři u něj odhalují postupnou rakovinu kůže, která je sice u černochů neobvyklá, ale nezapomeňme, že jeho otec byl běloch.
Své poslední vystoupení odehrává v Stanley Theatre v Pittsburghu 23.září 1980. Poté vyrazil do Mnichova za specialistou, ale jeho rakovina už postoupila do posledního stupně a je tedy neléčitelná. Když se vracel domů na Jamajku z Německa byl velmi rozhozený a poznamenaný nemocí, takže přistál v Miami na Floridě ve Spojených státech, kde okamžitě vyhledal lékařskou pomoc. Zemřel ráno 11.května 1981 vě věku 36 let. Jeho poslední slova k dvanáctiletému synovi Ziggymu byla: "Money can't buy life" (Peníze nemůžou koupit život).